Den Třetí

   Od šesti hodin sleduji na TV všechny radary, předpovědi a z okna oblohu. Bohatá snídaně a suchá silnice mě uklidní. Druhý host hotelu mimo naší skupinku nás informuje lámanu češtinou že v Praze studoval v 70-tých letech. Sehr  interessant.  Rychlá cesta na Brixen, pak se plazíme pod dálnicí vedoucí na Brener ale po dvaceti kilometrech odbočujeme na Passo Giovo (2094m 12%). Počasí O.K. První vážné pokusy o fotky účastníků při jízdě kazí příliš nacpaná silnice. Směrem k vrcholu se to lepší, auta jsou v těch zatáčkách příliš pomalá.

  Všude vidíme krásné scenérie na všechny strany. A pomalu se blížíme k pravému cíli celé cesty

PASSO DI STELVIO

 První zatáčky začínají ještě v lese a pak už se otevírá neskutečný pohled. Tak to snad ani není pravda. Co je to napadlo stavět tady silnici? Je plná šílených motorkářů, cyklistů co si koledují o infarkt, plechovkářů a každé odpočívadlo plné nevěřících, užaslých, fotografujících lidí. Po skalách běhají vypasení svišti a čekají kdo už to zase spadne aby si na něm smlsli. Fotíme se všichni  na pozadí zatáček, tedy, já to fotím, tak ještě mě :-) ...

Cesta zpátky druhou stranou do Itálie by nás minula ale díky Jeníkovi, který se na ní jedouc vpředu ztratil jsem se vydal na stíhací jízdu. Za prvním horizontem se objevuje skutečná nádhera – úžasná silnice táhnoucí se v přehledných zatáčkách po obou svazích údolí střídaná krátkými tunely (pozor, teče v nich ze stěn voda!!) vše lemované úchvatnými scenériemi. Hned volám nahoru aby si Radim šel užít svojí Kawu ale jsem pozadu – už prý vyrazil před pěti minutami. Vzápětí kolem mne proletí v neskutečném náklonu s vysmátým čumákem. Než schovám foťák, letí kolem mě nahoru Jeník na FZ6 a znovu Radim. Skáču na motorku a mám co dělat je dohnat. Zastavuji Radima a škemrám o foto. Vracím se o dvě zatáčky zpět a fotíme. Téměř na celém úseku tady vidíš dvě až tři zatáčky dopředu, silnice je celá tvoje a tak tam nechávám pěknou část své nové Dunlopky. Největší zatáčkovej zážitek cesty.

 Po návratu nahoru odbočujeme doprava na Umbrail Pass (2503m 11%) a už Švýcarskem klesáme do údolí. V jednu chvíli se silnice mění na prašnou – kluci děs v očích ale pak uznávají že je to také cenná zkušenost.

Následuje oběd v Zernezu po úžasné cestě mezi horami
 

   Postižen čersvým piloťákem jsem si neodpustil malou odbočku na letiště SAMADAN uprostřed Alpských velikánů. Představoval jsem si tu kamaráda Aleše (měl jet s námi ale pracovně zaneprázdněn musel zůstat v ČR) jak tady s business jetem po vzletu točí mezi kopci na Zurich…. Napřed žehlí šišky na jednom kopci, pak na protějším, pak se ohlídne do kabiny kdo vypadl ze sedačky a s rohlíkem na čumáku šupe do oblak.

    Ještě natankovat a dohnat ztrátu času.

    Pohled zpět na údolí Samadánu a následuje cesta přes Albula Pass (2315m 12%). Obrázek s červeným vlakem  jsem si musel vypůjčit. Ne že bych ho neviděl ve skutečnosti, dokonce ještě úžasnější, protože mě ten vlak vyjel ve chvíli kde byly v zorném poli dvě dráhy, jedna napříč, druhá po úbočí kopce. Zíral jsem na to jak ve snu.

    Cesta rychle ubíhala a objezd města CHUR byl dalším z nádherných zážitků. Čekalo nás Lichtenštejnsko ale ne jen tak zadarmo. Museli jsme přímo projet kasárnami Luzisteig, podél vojenského cvičiště s ostřílenými bungry – to vše abychom celému světu mohli říct že ve Vaduzu jsou na vetřelce připravení. V posledním úzkém místě údolí protitankové zábrany a pak už hlavní město téhle malé zemičky. Království které z hradu na skále obhlédneš jedním pohledem.

    Večer se blíží a začíná poprchávat. Přejíždíme do rakouska, města Gotzis. Stará paní v omšelém penzionu ochotně telefonuje po okolí a posílá nás do obce Klaus dobrý ne?? Hotel ADLER s milým majitelem nás nakrmí a ubytuje.